Láska ke psům byla u mne odjakživa. Odmalička jsem propadla čtvernohým kamarádům, a i když svého vlastního psa jsem měla až ve svých 18 letech, tak mne provázeli již od prvních krůčků – tím prvním byl armádní německý ovčák Askon ve výslužbě, který mne od narození hlídal.

Koketování s kynologií, s prací se psy a jejich chovem začalo už v dobách, kdy ostatní holky spíš myslely na panenky a jak budou vypadat na školní fotce. Já si mezitím vystřihovala, třídila a vyráběla archív z časopisu Pes, přítel člověka. Rubriky jako veterina, výcvik, chov atp. jsem si četla před spaním už ve svých 9 letech. Svou lásku bych pojmenovala spíše psím bláznovstvím. Než jsem našla svůj smysl a konečně se ustálila, tak jsem chtěla být snad vše možné – veterinář, výcvikář slepeckých psů, figurant při výcviku, psovod u armády ČR, záchranář, majitelka společnosti na venčení psů,…S láskou jsem skončila u svého a Františkova životního osudu – plemen Sibiřský husky a Středoasijský pastevecký pes.

To můj milovaný muž František, který je dnes vášnivým „pejskařem“ společně se mnou, ke psům přičichl až když jsem mu nedala jinou možnost. :) Dnes je to nejbáječnější psí duše, co znám.

Sibiřský husky nás provází už přes deset let. Když jsem si přinesla domů první štěňátko, tak jsem absolutně netušila, co mne čeká a co jsem si to vlastně pořídila. I já jsem byla jedním z těch, kteří podlehli plyšovému medvídkovi s modrýma očima. Sebastian byl opravdu nádherný. Jeho temperament se projevil hned po pár dnech, co se uvelebil u nás doma. Bohužel nám ale osud nepřál a Basty ve svých deseti měsících zemřel na chřipku. I přes velkou snahu se nám ho nepodařilo zachránit. Bylo to hodně bolavé, a tak u nás nějakou dobu žádný pejsek nebyl.

Ale dlouho nám to nevydrželo a tak jsme se po nějakém čase rozhodli, že už bez psa nebudeme ani chvilku. Debaty o tom, zda pejska s PP nebo bez, nás dovedly k rozhodnutí, že se ujmeme některého opuštěného z útulku. Naše kroky vedly do útulku v Dolních Měcholupech, kde jsme našli naši Kayu. To byl na nějakou dobu poslední pejsek, který u nás byl. Bydleli jsme v pražském bytě, a i když jsme moc chtěli mít doma víc psů, tak jsme zastávali názor, že bez domku s velkou zahradou to prostě nejde. Kaya byla ale spouštěcí mechanismus naší nemoci zvané Husky. Mezi námi majiteli huskies se traduje, že propadnete-li huskymu, tak u jednoho nezůstanete. Je neuvěřitelné, jak toto funguje i v případě Asiatů.

I proto dnes již bydlíme v domě s velkou zahradou, kde se prohání pětičlenná asijskohuskouní ďábelská smečka a řeknu vám, že neznáme lepší balzám na duši. A proč ďábelská? Není snad horší kombinace, než tato dvě úžasná přírodní plemena, která mají tak silné vlastní myšlení, že pokud nemáte silné nervy, případně nejste větší blázen než oni, tak nemáte šanci :). Je musíte prostě milovat.

Za dobu, co jsme v našem ráji, jsme museli bohužel již dva naše huskouny pochovat. Vzpomenu našeho prvního Manittoua, který založil tradici zrzavých psů se jménem Manittou u nás a Adárka, který v životě neměl moc štěstí a k nám se bohužel dostal moc pozdě. Oba dva odešli bohužel moc brzy  – mají místo v našich myšlenkách a nikdy na ně nezapomeneme.

Náš život je spojený s hafanama na vždycky, jsou pro nás součástí rodiny, jsou našimi kamarády a parťáky zároveň. Protože máme doma pracovní psy, tak u nás nenajdete „psí gauč“ u televize, milujeme pohyb stejně jako oni. Huskies u nás běhají ve spřežení, ale můžete je vidět i na výstavách. Jsme zastánci toho, že i pes, který běhá může uspět na výstavě. Asiátci u nás především pracují – hlídají nás, huskouny a náš dům.

Eliška, František a smečka Sněžných psů

P.S. Doporučuji si přečíst námi vyložený standart povahy u huskies i asiátků. Poté si možná rozmyslíte jejich pořízení nebo jim naopak ještě víc propadnete.